Malý velký pes
Kdo ale věří tomu, že nemusí brát vážně psa, který váží jen něco okolo dvou kilogramů, ten se opravdu mýlí. Pod drobnou mozkovnou se často skrývá gigantické ego, jež je schopno pustit se bez váhání do křížku se psi všech velikostí a ras, ale i lidmi.
Jedná se o velkou skupinu společenských psů, jejichž jediným úkolem je být svému pánovi dobrým kamarádem a společníkem. Tito psi patří k nejrozšířenější části psí populace a to hned z několika důvodů. Nárokům, které člověk na psy společenských plemen klade, lépe vyhovují psi malí. Nejen proto, že se s nimi lépe mazlí, že jsou roztomilejší a více lákají k hýčkání i ke hře, ale také z důvodů ryze praktických. Malý pes má malé nároky na potravu i pohyb, přizpůsobí se snadno bytovým podmínkám, snadno jej přemístíme kamkoliv s sebou, snadno se vychovává, má mírnou, snášenlivou a nekonfliktní povahu. Bez pochyby lze ke kladům přičíst i často atraktivní vzhled.
Angličtina má pro ty nejmenší psy speciální pojmenování, označuje je jako "toy", tedy v doslovném překladu hračky. I když odborníci právem poukazují na to, že žádný pes ani "toy", není hračkou, ale živým tvorem se všemi z toho vyplývajícími nároky. Ovšem bude-li řeč o malých či velkých psech, jedny i druhé si lidé pořizují pro radost a potěšení především sebe samých.Přestože mají malí psi vzhled plyšových hraček, povahou to jsou psi jako všichni ostatní: živí, bystří, inteligentní, oddaní, bývají hraví až do vysokého věku... To vše ale za předpokladu dobré výživy, výchovy, správného vedení a alespoň základního výcviku.
Budeme-li přistupovat k výchově malého pejska lhostejně, ponecháme-li jeho povahový rozvoj náhodě, nebo mu naopak dovolíme vše na co si vzpomene, jednoho dne se můžeme také ocitnout v nepříjemné situaci, zjistíme, že máme doma malého tyrana. I ti nejmenší psi jsou psi - pokud z nich člověk nevychová něco jiného. Zní to možná nadneseně, ale statistiky a veterinární lékaři jen potvrzují problémové chování malých psů. Špatná výchova a velké ego malých psů nám snadno přeroste přes hlavu. Zdánlivé maličkosti, nad kterými mnoho majitelů mávne rukou, se postupem času stávají problémem.
Mají odvahu
Všichni jsme se již v takové situaci ocitli a jen málokoho to ještě překvapí. Který z majitelů malých psů by neznal situaci, kdy se jeho dvoukilové klubko chlupů vrhá s dávkou odvahy a hlasitým štěkáním na jiného psa o hmotnosti nejméně 30 kilogramů? Kde se bere v tom trpaslíkovi tolik odvahy a odhodlání? Kde berou malí psi své neotřesitelné sebevědomí?A jak často se ocitneme v situaci, kdy náš milý malý pejsek překročí pomyslnou "hranici" a vycení na nás své malé zoubky, zavrčí a možná i kousne? Že se vám to nikdy nestalo? Já říkám, že často. Zaregistrujeme-li takové chování u velkého psa, jsme všichni ihned ve střehu, dokážeme zasáhnout a jednáme. Ovšem ten náš malý drobeček to přece tak nemyslel…
Kde je chyba
Pouze v nás. Pes, ať malý či velký, je tvor smečkový a byl domestikován jako šelma. Je schopen se člověku podřídit, pokud to od něj budeme vyžadovat, a má tedy schopnost stát se ovladatelným. Ale ve skutečnosti se bude vždy řídit odvěkými zákony smečky, tedy ne zákony "občanskými". Proto je tak nesmyslné polidšťování psích vlastností, což může vést až k dominantnímu chování jedince, který se snaží zaujmout v rodině vedoucí postavení. Snaží se pak prosazovat svou vůli všemožnými prostředky a převzít v lidské smečce vedení. Pes může být přítelem pokud jde o hru, ale ve věcech hierarchie musí mít jasno. Buď je první pán nebo on. Pokud je první on, potřebuje si utvrdit postavení ve smečce, tedy mezi ostatními, a má na to dostatek prostředků. Problém není zákonitě ve psovi, ale v majiteli.Příčiny agresivního chování psů mohou být různé, od strachu přes špatnou výchovu. Ani jedno z toho neovlivníme, můžeme však ovlivnit své chování - změnit svůj přístup.
zdroj-planeta zvířat