SKUTEČNOST

Šla jsem se svými dvěla psy na vycházku, tak, jako každý den odpoledne....Jdu v klidu, rozjímám a přemýšlím.
Pro mně je vycházka s pejsky balzámen na duši po hektickém dnu plném stresu...

Došli jsme až k místnímu rybníku, ke kterému těsně přiléhá rozsáhlá louka... Na louce pobíhal statný pes a jakási postava okolo něj křepčila...
Když se přiblížili, zjistila jsem, že je to labrador, krásný, žlutý larador, ještě mu z očí koukalo štěněcí bezelstnost... Ten pán co s ním byl se ho pokoušel cvičit..., no , cvičit..., spíše na něj pokřikoval...
Došli jsem ještě blíže a pejsek se rozeběhl k mým dvou hafíkům, o mladého psa strach nemám, o starého už jo, je to postarší psí dědeček, už má své vrtochy a rád se i popere...
Pán se psa snažil přivolat..., marně... labrador se zastavil asi dva metry předemnou. Měl ocásek "na půl žerdi" a koukal se stranou..., znamení, že se nechce prát... Labrador pořád stál a moji pejsci si ho taky prohlíželi...
Pán svého psíka doběhl...., v obličeji zvláštní rudou barvu... chytl pejska za kůži na krku a začal ho bít rukou... odtáhl ho kousek stranou připnul mu vodítko a pořád ho bil...,pejsem kňučel. byl přitisknutý k zemi a měl neskutečně vytřešněné oči strachem... Ta štěnecí beztrostnost a bezelstnost z psích očí zmizela. Psí pohled vysílal jen strach a bolest... Můj starý pes se začal rožilovat a vrčet..., cenil zuby jako když byl mladý..., tak hlubové a mráz nahánějící vrčení jsem neslyšela...., mladý, bojácnější pes se k němu přidal. Vrčeli a štěkali oba... Pán pejska pustil a odešel..., pejsek se chvíli krčil na zemi poté se rozběhl za svým trapitelským pánem...

Nikdy jsem neviděla tolik stachu v psích očích..., tolik hrůzy... Byla jsem z toho překvapená, že jsem v podstatě nic neudělala...

PROSÍM NEBIJTE PEJSKY, ONI ZA NIC NEMŮŽOU...